Jenže přišla nová doba s novými možnostmi a najednou byl konec s volným časem a pravidelným tréninkem. Činky vystřídal počítač a tréninky honba za úspěchem v podnikání a najednou jsem měl opět bříško, zdravotní problémy a na krku 55. To už se se sportem začíná opravdu těžko, to chce velmi silnou motivaci. Tak jsem si řekl, že si jako poslední přání splním jeden svůj sen - být aspoň na chvíli tak trochu Arnoldem. Začal jsem znovu trénovat, systematicky se připravovat a poohlížet se po soutěžích a měl jsem velké štěstí, že se právě na scéně objevil pan Procházka se svými naturálními kulturisty, protože uznejte, v pětapadesáti zobat bobule je přece jen trochu silná káva. A tak se stalo, že jsem na stará kolena trénoval jako nikdy v životě, že jsem zhubl 15 kg a že jsem poprvé v životě (opravdu nekecám !!!) uviděl své vlastní břišní svaly. To mne tak potěšilo, že jsem se rozhodl bez ohledu na výsledek soutěžení u této životosprávy a u kulturistiky zůstat tak dlouho, dokud mi čas dovolí.

Navíc jsem na pódiu potkal dva pozoruhodné lidi, své vrstevníky s podobným zaujetím – pány Júlia Karabinoše a Milana Virága, kteří oba měli soutěžních zkušeností mnohem víc a podrželi mne, když jsem trpěl nováčkovskou trémou. Byli jsme tam totiž jen tři nad padesát let a museli jsme se poměřovat s borci, kteří byli téměř o generaci mladší a nepoměrně nadupanější. (Už rozumíte titulku?) Další dobré lidi jsem objevil mezi ostatními soutěžícími a v týmu organizátorů kolem pana Procházky, o něm osobně ani nemluvě. A tak bych mu chtěl na závěr ještě jednou poděkovat za to, že mi zprostředkoval velkou radost a velikánské zadostiučinění. Nesmím ovšem zapomenout na své pomocníky, juniorskou mistryni Moravy v kulturistice Martinu Rúčkovou (dnes už Handlovou) a jejího nastávajícího manžela Jiřího Handla, kteří mne trpělivě provedli úskalími pózování, volné sestavy a diety a celou soutěž prožili se mnou a velice mi při ní fandili. Ještě jednou díky!

Jediné, co mne trochu mrzí, je nepatrný počet soutěžích v mé věkové kategorii – Masters 2 (muži nad 50 let). Kdyby nás bylo jen o malinko víc, měli bychom svou vlastní kategorii a soutěž by byla vyrovnanější. Takže ptáte-li se na mé přání do budoucna, je to jasné: Kromě zdraví i početnější konkurence. Najde se?